Historie sboru stručně

Brandýs nad Orlicí má bohatou evangelickou historii: zde je pohřben zakladatel Jednoty bratrské bratr Řehoř, zde se skrýval i Jan Ámos Komenský. Po vydání Tolerančního patentu v r. 1781 se evangelíci z Brandýska připojili ke sboru ve Džbánově (Džbánov-Voděrady).  Později tito lidé spolu s dalšími založili sbor v Chocni, přirozeném centru oblasti. Po první světové válce byl choceňský sbor již tak početný, že evangelíci z Brandýsa a okolí mohli začít zakládat sbor vlastní.

 Takzvaný filiální („dceřinný“) sbor vznikl v Brandýse r. 1926, kostel byl díky velké obětavosti členů dokončen v r. 1930. Sbor administroval (spravoval) choceňský farář Jan Řezníček. Na konci 40. let dostal sbor vlastního faráře Bedřicha B. Bašuse; v této době došlo k úplnému osamostatnění sboru. Od jeho odchodu do Chocně byl sbor spravován administrátory nebo faráři z jiných míst: nejprve tedy Bedřichem B. Bašusem, následně Jiřím Tytlem z Bučiny, Blahoslavem Pípalem a Annou Pípalovou ze Džbánova, Ladislavem Horákem z Bučiny, Jaroslavem Kučerou, Lukášem Ondrou z Chocně, Deborou Hurtovou z České Třebové. V současné době v našem sboru od září 2012 působí br. jáhen Hynek Schuster z Chocně.

Historie sboru podrobněji

Počátky města Brandýsa nad Orlicí jsou spjaty se stejnojmenným hradem, který byl na ostrohu nad řekou Tichou Orlicí postaven koncem 13. století. Jeho prvními majiteli byli páni z Prostiboře, kteří si později do svého jména vložili právě název svého nového hradu. Městečko pod hradem postavené sousedilo s osadou Loukoť připomínanou poprvé již v roce 1227. Ve 14. století se Brandýs dostal do vlastnictví rodu pánů z Boskovic. Jeden z jeho příslušníků, Jan, vstoupil do českých dějin jako velitel na Vyšehradě v roce 1420, tedy v době střetů husitů s křižáky nejprve na Vítkově a poté právě pod Vyšehradem. Po krátkém mezidobí pak od poloviny 15. století nastala v dějinách Brandýsa etapa pánů z Postupic. Po Zdeňkovi Kostkovi z Postupic to byl jeho bratr Jan, který Brandýsu poskytl první výsady. Poté, co v roce 1506 přešel Brandýs do držení mocného šlechtického rodu Pernštejnů, kteří jej připojili ke svému panství potštejnskému, vrátil se v roce 1544 nakrátko zpět pánům z Postupic. Ti však pro svoji účast na revoltě v roce 1547 ztratili volnost v nakládání s ním a po smrti Bohuše Kostky z Postupic se nakonec novou vrchností Brandýsa stali Žerotínové. Nesporně nejvýznamnějším členem tohoto rodu byl Karel starší ze Žerotína, který patřil mezi evangelické šlechtice s největším vzděláním a nejširším rozhledem. Možná právě ten jej vedl ke značné skepsi vůči stavovskému povstání. Na jeho vyhlídky pohlížel velmi nedůvěřivě a nakonec se k němu nepřipojil. Za žerotínského období si Brandýs uchovával své postavení důležitého centra Jednoty bratrské. Po vydání Obnoveného zřízení zemského, které pro všechny nekatolíky znamenalo zákaz pobytu v Čechách, musel i Karel starší ze Žerotína odejít za hranice Čech, avšak mohl Brandýs až do své smrti v roce 1636 spravovat. Poté se v držení města vystřídalo ještě několik dalších rodů – Valdštejnové, Zárubové z Hustiřan, Trauttmansdorffové, Paarové a po řadě dalších nakonec Parishové. 

  Po bitvě na Bílé hoře Brandýs rychle ztrácel svůj význam. Novou proslulost, plynoucí ovšem ze zcela jiných zdrojů, získal znovu až ve druhé polovině 19. století. Železniční trať totiž Brandýs spojila se světem a náhlá rychlá dosažitelnost z velkých měst učinila z Brandýsa oblíbené místo letní rekreace především pražských vyšších středních vrstev. Začala se budovat tradice Brandýsa jako lázeňského města. Po druhé světové válce, v čase hromadných odborářských rekrací, se už Brandýs se svým lehce buržoazním nádechem nemohl prosadit proti mamutím zotavovnám. Lázeňský život však z města úplně nezmizel dodnes a představuje jeden ze základů, na nichž by mohla spočívat regenerace půvabného města, které za poslední půlstoletí poněkud zchátralo. Určitě by si ji zasloužilo. 

   Do dějin Brandýsa nad Orlicí se významně zapsala Jednota bratrská. Na počátku druhé poloviny 15. století vznikla v nedaleké vesničce Kunvald náboženská společnost odmítající věrouku i náboženskou praxi církve římskokatolické. První stoupenci Jednoty bratrské vytvářeli svá společenství v situaci, kdy mohli čerpat z odkazu a výsledků husitského hnutí. České království představovalo v tehdejší Evropě z hlediska náboženského složení obyvatelstva unikát, neboť vedle jinde neomezeně dominující katolické církve zde legálně existovala i církev utrakvistická, jinak řečeno církev podobojí. 

  Ačkoliv se Jednota bratrská zrodila v odlehlém kraji (ovšem povětšinou z lidí, kteří odešli z Prahy) rozšířila se poměrně rychle do několika krajů. Jejími hlavními centry se kromě našeho regionu stalo Mladoboleslavsko, Písecko a Žatecko. V podorlickém kraji se jako jedno z hlavních středisek v první fázi prosadil i Brandýs nad Orlicí. Svědčí o tom mj. skutečnost, že zde v roce 1474 zemřel a byl pohřben bratr Řehoř, který patřil mezi nejvýznamnější zakladatele Jednoty. Současně s geografickým a početním rozšiřováním ale začínaly propukat i spory týkající se další orientace Jednoty. Jádrem sporů byla otázka jejího vztahu k okolnímu světu. Obecenství bratří žila původně oddělena od světa a světské pocty, hodnoty, normy a měřítka neuznávala. Jakmile se ale k Jednotě začínalo hlásit více lidí, bylo stále obtížnější dodržovat tento původně přísný postoj. Ukazovalo se, že nelze vybudovat společenství, které by vnější svět zcela ignorovalo. Členové Jednoty bývali nuceni k službě v armádě, k přijetí funkce konšelů a ke skládání přísah. Bylo také nutno brát ohled na šlechtice, kteří do Jednoty vstupovali. Pro ně samozřejmě nebylo jednoduché počínat si ve všem v souladu s prvotními striktními zásadami. Uvnitř Jednoty se kolem názoru na tento problém postupně formovaly dvě skupiny. A právě v Brandýse nad Orlicí se v roce 1490 sešel valný bratrský sněm, který měl rozhodnout o tom, jakým směrem se Jednota bude nadále ubírat. Výsledkem bylo prohlášení, že člen Jednoty může přijímat světské úřady a přitom zachovávat věrnost Bohu. Odpůrci tohoto prohlášení, shromáždění v tzv. Menší stránce sice nesložili zbraně a pokusili se s dočasným úspěchem o zvrat tohoto usnesení. Na sněmu v Rychnově v roce 1494 ale už úplně zvítězily skupiny odmítající dodržovat původní přísnost. Závěry brandýského sněmu tak vytvořily předpoklady pro další obdivuhodný vývoj Jednoty bratrské, která se v následujícím období až do bitvy na Bílé hoře stala jedním z nejvýraznějších a nejpozoruhodnějších jevů (nejenom) českých kulturních i obecných dějin. Současně s tím, jak se z Jednoty stával celozemský fenomén, který přestával být omezen na několik izolovaných regionů, význam Brandýsa přirozeně klesal. Stopa Brandýsa v dějinách Jednoty bratrské však zůstává nepřehlédnutelná. 

 Jestliže hrál Brandýs důležitou úlohu na počátku první slavné etapy Jednoty bratrské, nemůžeme přehlédnout a podcenit jeho význam ani na konci tohoto období, v letech po bitvě na Bílé hoře. V době, kdy se v Čechách vytvářel systém náboženského pronásledování a kdy byli ze země vypovídáni nejprve nekatoličtí duchovní a později všichni nekatolíci, sloužil Brandýs po několik let jako útočiště pro biskupa Jednoty bratrské Jana Amose Komenského. Ochranu mu poskytl tehdejší majitel brandýského panství, výše zmíněný Karel starší ze Žerotína. V prudkých bouřích doby nalezl Komenský v Brandýse snad alespoň na čas bezpečné a klidné místo, kde mohl napsat jedno ze svých nejznámějších a nejpůsobivějších děl – Labyrint světa a ráj srdce. Ani vliv mocného Žerotína, v pobělohorské době ostatně rychle upadající, ale nemohl trvale vzdorovat mocenskému tlaku vítězů, kteří směřovali k naprostému ovládnutí země. Komenský musel po několika letech Brandýs a nakonec i Čechy opustit. 

  Nastala dlouhá desetiletí náboženského útlaku. Navzdory jemu ale zůstal náš kraj jedním z nejvýznamnějších center tajných evangelíků, kteří odolali všem útrapám a po vydání tolerančního patentu v roce 1781 se přihlásili k nově povoleným vyznáním. Patří ovšem k dějinným paradoxům, že Brandýs na tuto výzvu nereagoval a že místní dávné bratrské tradice zůstávaly na dlouhou dobu nepovšimnuty a bez pokračování. Jednotliví místní evangelíci náleželi ke sborům ve Džbánově a ve Sloupnici. I slavnost odhalení pomníku J.A.Komenského v roce 1865 měla spíše světský a politický ráz. 

 V roce 1918 se k evangelické církvi v Brandýse hlásilo pouze 5 rodin a asi 20 duší. Bohoslužby se zde nekonaly a Brandýs s okolím patřil k choceňské farnosti. Obecný odvrat od katolické církve chápané jako opora svržené habsburské moci ale vedl k poměrně rychlému nárůstu. Již v průběhu první poloviny 20.let se počet členů přihlásivších se v Brandýse a okolí k Českobratrské církvi evangelické (vznikla koncem roku 1918 spojením do té doby samostatné církve reformované a církve augsburského vyznání) zvýšil na zhruba 300. Za takových okolností se pochopitelně začalo pomýšlet na zahájení vlastních náboženských a církevních aktivit přímo v Brandýse. Od roku 1921 se konaly schůzky při biblických hodinách a brzy vznikl i plán na pravidelné pořádání bohoslužeb. K prvním se brandýští evangelíci sešli 5.8.1923 u pomníku J.A.Komenského a zakrátko již měli možnost shromažďovat se pravidelně každou neděli nejprve ve školní budově a poté v objektu lázní, který pro tyto účely propůjčil architekt Rechziegel. Institucionálním zaštítěním se stala kazatelská stanice založená v roce 1923, k níž se podle tehdy provedeného soupisu hlásilo 310 členů. O tři roky později potom po dlouhých jednáních s vedením choceňského sboru vznikl v Brandýse filiální sbor českobratrské církve evangelické s vlastním vedením (staršovstvem – první bylo zvoleno v říjnu 1926). V Chocni panovaly z rozdělení do té doby jednotného sboru značné obavy z celkového zeslabení evangelického živlu v celé oblasti. Posilovány byly také proto, že podstatná část aktivního členstva pocházela právě z obvodu vznikajícího sboru brandýského. Nicméně dohodu se nakonec přece jenom podařilo nalézt. 

  Již od roku 1921 probíhala sbírka finančních prostředků, které měly výhledově sloužit postavení vlastního kostela. Bylo jasné, že provizorium ve škole či v lázních by bylo trvale neúnosné. V roce 1929 byl nalezen a zakoupen vhodný pozemek, k němuž patřila i zahrada a pole. Se stavebními pracemi se započalo hned po začátku roku 1930 a vzhledem k tehdy neobyčejně mírné zimě byla stavba již v březnu 1930 zastřešena a 9.června t.r. mohl být chrám, vystavěný nadšenou a obětavou prací členů sboru podle plánu brandýského stavitele Jiřičky otevřen. Slavnost začala v sokolovně a po proslovu choceňského faráře J.Řezníčka se účastníci odebrali průvodem k novostavbě. Její součástí bylo i uložení skříňky s prstí z hrobu J.A.Komenského do vnější stěny vedle hlavního vchodu. Postavením a otevřením kostela vyvrcholilo dlouholeté úsilí mnoha brandýských evangelíků, jejichž náboženský život tím dostal mocnou podporu. Jediným stínem mohly být dluhy, které si stavba kostela vyžádala a jejichž tíživost byla ještě zvýrazněna podmínkami hospodářské krize. Mimořádná obětavost členů, jejichž počet vzrostl na 550, ale umožnila veškeré dluhy do roku 1942 splatit. 

 Přes organizační osamostatnění nejtěsnější vazby ke sboru v Chocni zůstaly i nadále zachovány. Po dlouhou dobu v Brandýse administroval farář Jan Řezníček z Chocně. Teprve na konci 40. let se podařilo nalézt vlastního dychovního správce Bedřicha B. Bašuse, který s Brandýsem spojil vekou část svého života až do konce 70. let, byť nakonec přesídlil do Chocně a v Brandýse působil opět jako administrátor. V této funkci jej posléze vystřídali faráři Jiří Tytl z Bučiny a ThDr. Blahoslav Pípal ze Džbánova. Až v roce 1984 se brandýský sbor na určitou dobu znovu personálně osamostatnil, když zde nastoupila vikářka Anna Pípalová. Po jejím odchodu do Džbánova v roce 1991 byl náš sbor opět administrován. Působili zde faráři ThDr. Ladislav Horák z Bučiny, Jaroslav Kučera z Chocně a jáhen Leoš Mach. V roce 2005 se farářem brandýského sboru stal Lukáš Ondra z Chocně, který zde předchozí tři roky působil jako administrátor.                                                   

                Jan Dobeš

Od září 2011, kdy se farář Lukáš Ondra přestěhoval na nové působiště, byl náš sbor administrován farářkou Deborou Hurtovou z České Třebové. Od září 2012 působí na našem sboru jáhen Hynek Schuster z Chocně.